Dokud lidé žili kočovným životem, žádný problém s odpady a s odpadní vodou neměli. To, co nemohli spotřebovat, nebo nechtěli, nechali na místě a odešli. Většina používaných věcí byla přírodního původu, takže se buď rychle rozložila, nebo se prostě vrátila do koloběhu přírody.
Odpady se hromadí
Problémy s odpady nastaly, až když začali žít lidé na jednom místě. Bylo jich tam hodně, takže se pevné odpady nestihly rozložit a hromadily se kolem. Odpadní vody z obydlí, odpady z chlévů nebo z rozvíjejících se řemeslných dílen končily buď na ulicích, nebo v řece. Z našeho pohledu asi byla sídla velmi špinavá, s pitnou vodou znečištěnou splašky a odpady z dílen. V tomto ohledu se "proslavily" hlavně koželužny a barvírny látek, využívající zkvašenou moč. Důsledky v podobě různých nemocí na sebe nenechaly dlouho čekat.
Přesto však nacházíme na Blízkém východě zbytky dvoupatrové domů z doby před přibližně sedmi tisíci lety, které měly vyřešen odtok odpadní vody z koupelen a vybudovanou spádovou rouru pro dopravu odpadů z kuchyně. V některých oblastech tehdejšího světa se tedy o čistotu měst starali, a to velmi pokročilým způsobem.
Starý Jerusalem měl v biblické době skládku v údolí Kidron a vybudovaný kanalizační systém. Kompostovatelné odpady byly používány pro zemědělské účely. Spalitelné odpady končily v nepřetržitě udržovaném ohni. O spalování odpadů je zmínka i v Bibli (3. kniha Mojžíšova, kapitola 4, verš 11/12): „Kůži z býčka spolu s hlavou a s vnitřnostmi odvézt mimo stanoviště a spálit na ohni.“
Antika věděla jak na to
Řecko a Řím velmi dbaly na hygienu svých měst. Využívaly vodovody a kanalizaci a stavěly veřejné lázně. Občanské domy nebyly na kanalizaci napojeny - otroci odnášeli odpady a fekálie v hliněných vázách (vasa obsconea) a vyprazdňovali je do veřejných kanálů, které museli čistit váleční zajatci.
Ze zánikem Římské říše zanikly na dlouhou dobu i nároky na pravidelné čištění měst. Od středověku až o 19. století končily opět veškeré odpady (včetně produktů lidského metabolismu) v nedlážděných ulicích, objevovaly se však opakované snahy tuto neradostnou situaci změnit.
Jisté zlepšení nastalo se zaváděním dlažby, nicméně problém čištění měst se tím nevyřešil. Střídavě se o čištění staraly státní instituce (policie) nebo majitelé domů vlastním objektem. Ve Vídni, v Berlíně a v Bernu byly k čištění ulic nuceny lehké ženy, protože právě ony ulice nejvíce potřebovaly. Rovněž vězňové čistili ulice měst. Tato praxe trvala v Bernu až do počátku minulého století. Vězni z vězení Witzwil ručně třídili odpad.